Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rudické propadání

28. 4. 2009
Přípravy a cesta do Rudice

Náš výlet na speleologický kurs do Rudického propadání v Moravském krasu začal Bobšovo nevinným emailem, že se chystá do jeskyní a zda se někdo přidá. Počet lidí omezen, stav rychle zaplněn….nu a na jaře to začalo…máme tři odpadlíky, prostě je těch akcí letos nějak moc…takže nakonec jede sedm lidí ve třech autech. Bobeš vyráží s Mírou jako předvoj již v pátek dopoledne. Čáďu a Semi z JanaTeamu vysazuje Olajda cestou na OTOB a Zach, Plha a já vyrážíme v osm ze Kdyně. Asi po třech kilometrech vstřebávám krásu Zachovo nového nadupaného vozu a otevíráme si s Plhou Rulandské šedé, to aby nám cesta rychleji utíkala, bohužel v Horažďovicích už není co pít.

Jedeme spodem, přes Budějky, Telč a kousek za Třebíčí usínám – dyk jedem podle navigace, nemůže se nic stát. Budí mě neustálé tůrování motoru v zatáčkách a serpentinách, hází to s náma ze strany na stranu – navigace to vzala zkratkou přes uzounké silničky, Zach nadává, říká, že až dojedem, dá si tři piva a vodku. Koukám – Lipůvka – už tam budeme. Konečně, obec Rudice, náš cíl.

Nacházíme restauraci Tumperek, která má už zavřeno (děs, dyť je teprve pátek) a voláme spícímu Bobšovi, který jde za námi. Unášíme ho a místo na ubytovnu jedeme zkusit maličkou putiku, které jsme si všimli cestou. Je to klasický rodinný barák se sedlovou střechou, zděná brána, plot. Všude samé tulipány. Na dveřích koule, otvíračka nikde, jen zvonek. No nic, zvoním a po chvilce se otevřou dveře a monitoruju siluetu postavy, která se opilým hlasem ptá: „Co chceš?“ Po chvilce přemlouvání za hlasité podpory z auta, zvláště pak Zachovo: „já chci pivo, zasraná cesta, já chci pivo“ nás pouští dovnitř. Černá hora nechutná vůbec zle a tak si povídáme, laškujeme s Kohoutkem, majitelem a hospodským v jedné osobě.

Pak hurá na ubytovnu, kde Čáďa a Semi z Jana Teamu již předstírají spánek… „Jano? Spíš?“ povídám, otáčí se obě…jak jinak… Kecáme a usínáme. Jsou dvě hodiny ráno.

Rudické propadání - speleologický kurs

Obrazek7:59 ráno rychlá snídaně, diskuse o tom, jaká bude asi v jeskyni teplota a navlékání vrstev. Nevím jak dopadnem, nechci si zničit nové věci, tak si beru jen starý ultralight a staré jäggerhose, které mám ještě z vojny…

09:00 U větrného mlýna, informačního to centra Rudice, nás vítá Alois Nejezchleba, jeden z našich předních speleologů. Pravda, sice jsem čekal namakanýho urostlýho třicátníka s fousy a drsným výrazem, jak známe s filmů, ale to je jen pozlátko naší kinematografie. Záhy jsme totiž podle jeho vyprávění pochopili, že on je ten pravý jeskyňář se spoustou zážitků. Že on se pohybuje na skalách a především v jeskyních celý život. Bez cavyků nám rozdává kombinézy, hornická světla, gumáky do pasu a jdeme. Vchod do jeskyně je opatřen kovovými dveřmi, aby do jeskyně nelezli dobrodruzi na vlastní pěst. 
Rudické propadání je druhý nejdelší jeskynní systém v Čechách a jeho součástí je i nejhlubší suchá propast měřící 153 metrů. Čeká nás sestup horní chodbou převážně po žebříkách, bez jakéhokoli jištění – první malé překvapení. Zvláštní je, že mokrý vápenec vůbec neklouže. Rezavé žebříky, sem tam kolmé, sem tam navazující na lano spojené s dalším žebříkem. Začíná se mi tu líbit. Poslední žebřík ústící do velikého Hugónova  dómu  má 19 metrů – paráda. Klaustrofobie se zatím nekoná i když při sestupu je člověk na dvou místech doslova přilepený k žebříku. Koukáme na vodopád Jedovnického potoka, který sem vtéká přes ústí dolní chodby. Jsme v hloubce nějakých 112 metrů.
Pokračujeme, místy vodou, místy po lanových lávkách a obdivujeme krásu jeskyní, dómů a prohlížíme stalagnity, stalaktity, stalagnáty, zkamenělý dřevěný žebřík ponechaný zde v roce 1922. Závěsy, krápníky, sintrová pole, sintrová jezírka a kuličky jsou všude stejně jako voda, které zde kape a stéká po stěnách. Sintr, z něhož se tvoří veškeré tyto tvary vzniká působení vody, která obsahuje kysličník uhličitý. Ten rozpouští vápenec ze kterého se pak tvoří usazeniny. Zrovna jsme pod hlubinným vrtem, jmenuje se to tady Tipeček, odkud se čerpá voda pro celé Rudice. Problém s vodou je zde totiž od nepaměti, neboť celá vesnice stojí na vápenci a veškerá voda se ztrácí v podzemí.
Pokračujeme k Rudické propasti, jejíž komíny sahají až těsně pod povrch. Jsme v hloubce 153 metrů. Zde byl před lety nalezen vstup do jeskyně a usazeny skruže, takže jeskynní systém je pro zkušené a dobře vybavené speleology přístupný i odtud. Komíny a úžiny jsou však občas prostupné pouze na výdech, slaňuje se, cestou dolů vše nohama napřed – jedná se o nejtěžší speleologickou disciplínu. Zrovna dnes se o to pokouší jedna pražská skupina a tak spěcháme, neboť hrozí padající kamení. Jak se později dozvídáme, skupina byla neúspěšná a vrátila se na povrch.
ObrazekVzhůru dolů k chodbě vzdechů, známé spíš jako kurva chodba, cestou opět lanové lávky, hluboká voda, voda těsně po pás, prudké změny směru, odbočky , podlézání nízkých stropů  - prostě labyrint. Bobeš jde na jednu lávku jako první, ale v domění, že se má jen chytit jistícího lana skoro skončí v hluboké vodě.
Dnes je to prý super procházka, venku je sucho, modrá obloha, voda zde v jeskyni není vysoká. Všímáme si kabelu a zjišťujeme, že zde mají natažený telefon, pro případ nehody. Při nestabilním počasí jsou tak v kontaktu s povrchem, protože voda zde dokáže stoupnout během dvaceti minut. Při jarním tání je zde voda do výšky sedmi metrů a pan Nejezchleba zde byl několikrát  na pár dní uvězněn. Škoda, mohl to být větší adrenalin. Takhle se spíš smějeme, když zde, v říši glumů, nacházíme jídelní lístek z restaurace na povrchu.
Další žebřík, tentokrát nahoru, čeká nás Kurva chodba, vstup do úžiny ze žebříku, a hurá, plazením vpřed…občas zachytí přilba, občas se člověk zasekne o světlo, ale jde to, má to tak 70 cm v průměru, sem tam se člověk otočí, aby šel nohama dolů, občas se proplazí kaluží. Jdu skoro jako poslední a přede mnou je mlha – to jak ostatní dýchají. Zajímavý zážitek, představa, že se plazím nějakou skulinou na výdech a zaseknu se je děsná. Rychle dolů k řečišti a je to. Dostáváme se do Rudického dómu a jsme 150 m přímo pod hospodou Tumperek. Takže když by teoreticky někdo vylil pivo na zahradu, za dvacet minut tady poteče po stěně.
 Další překvapení, podle informací na netu bychom měli jít až do Obřího dómu odkud mohou pokračovat již jen potápěči, neboť je tam velký sifon. Podle průvodce je však cesta zacpána sedimenty a dřevem a není přístupná od devadesátých let minulého století. BTW představa jak se v jeskyni potápím je dost hrozivá, nezkusíme to někdy? J
Poté co jsme vylezli z chodby vzdechů, kde jsme se zahřáli se nás chytá zima. Cestou zpět zůstávám s Čáďou na konci a několikrát jdeme se zhasnutými světly a čekáme až skupinka před námi zmizí. Je to náhlé, stále vidíte světlo a najednou, zničeho nic, absolutní tma a ticho. Nevíte kam jít, všude voda, odbočky. Je každopádně jiné, když jdete ve skupině, kde je cítit sounáležitost, povídá se, máte zkušeného průvodce. Ohlásit se, vzít si mapu a vydat se sem sami, je určitě jiný kafe. Pan Nejezchleba vypráví o jeskyni, jako o „své“ a povídá, co vše zde objevil , jaké komíny prolezl, vše většinou sám.
Cesta zpět utíká, nastupujeme na žebříky a nahoře jsme zadýchaní. Konečně sluneční světlo. Máme spousty otázek, povídáme si o neštěstích, zkušenostech s různými skupinami lidí. Dokážu si představit jak dole bivakujeme, ale jen za podmínek dostatečné zásoby světla a materiálu.

V mlýně se převlékáme a jdeme na „jedno“. Rovnou i obědváme a nebyl by to Zach, aby nedostal bramborák s masovou směsí bez masa….

Keškobraní - aneb Geocaching v praxi

Přesouváme se na ubytovnu, nastavit GPSky a hurá na keškobraní. Obě Jany totiž, stejně jako já, vyznávají geocaching. První tradiční keška je v blízkosti vstupu do jeskyně. Nádherné skály, lezecké cesty s různou obtížností, už se těšíme, až si zítra zalezem.

ObrazekCestou na Yellow Lake se stavíme ve větrném mlýně, kde jsou informace pro další multinu. Nemine nás setkání s dědou Edou, který i přes svůj pokročilý věk, nádherných 83 let, hýří vtipem a sexuálním apetitem. Byl to on, kdo se účastnil objevu kurva chodby v roce 1958.  Kdo byl v Rudicích, z jakéhokoli důvodu, a neslyšel příběh o oběšené koze, nepopovídal si s dědou Edou, nedostal razítko a věnování se čtyřlístkem, nezazpíval si omletou písničku Na Okoř je cesta….jako by ani nebyl….
V blízkosti bývalého dolu ohnivzdorných jílů, který je nyní zcela pod vodou se nachází keška Yellow Lake, to proto, že hladina lomu je zcela žlutá a písky v okolí hrajou všemi barvami. Pár metrů od kešky sedí v maskáčích nehnutě chlapec se zbraní. Parádní místo na Airsoft. Jana zde získává svůj první Geocoin. Jdeme až k vodě, fotíme, blbneme. V dálce se pohybuje ten kluk v maskáčích a zbraní. Běžíme se Zachem za ním a křičíme „stůj“, „stůj hajzle“ apod…ale nevyleká se a naštěstí proti nám neobrátí ani tu svojí automatickou zbraň. Je to maketa armádní automatické pušky, ovládané motůrkem a vystřelující automaticky plastové kuličky o průměru 4,2 mm. Testuju jí na Zachovi – dvacet metrů do zadku (ano a ani jsem mu k tomu nepustil hudbu). Prý to nebolí, má přes zadek mikinu. Pak to on testuje na mě. Běží za mnou, střílí dlouhou dávkou….a fakt, ač chrabrý voják, utíkám…dávka do zad a hlavy fakt bolí….zarudlé tečky na zádech jak po neštovicích.

Cesto zpět do Rudice dáváme poslední multinu a hurá do hospůdky na projekci.

Rudické propadání - přednáška a projekce

Pouštíme si úžasné filmy z výprav do jeskyní ve Francii a Mexiku (nějakých 1300 metrů pod zem). Lezení propastí na laně. Hledání vchodu jeskyně ve 4 metrovém sněhu. Dokument československé televize o Rudickém propadání, nádherný dabing, věty rozvité, těch superlativů – škoda, že jsme nespočítali, kolikrát se zde opakuje spojení „bílá místa pod mapou“ aneb „hic sunt leones“. Vše samozřejmě doplněné vyprávěním od našeho průvodce. Cestou z hospody kupujeme víno a kolu a 4 litry houby zdoláváme za příjemného povídání na ubytovně.

Lezení na skále - Rudický amfiteátr

Ráno nás budí děti místní uklízečky, která není zrovna taktní. Balíme, platíme a vzhůru na skály zpět do Rudického amfiteátru. Plha, Bobeš a Míra jedou na Býčí skálu. Nádhera, modrá obloha, na bílé skály praží sluníčko, teplota tak akorát, trempíci, co zde nocovali, vstávají a vaří snídani. 

Čáďa má chytrou knihu a společně se Zachem vybírá první cestu. Oblékám si půjčený sedák a lezačky – něco znám, už jsem si zkusil umělou stěnu, kamenný most, zeď a několikrát slaňoval, ale skála má nepřekonatelné kouzlo. Ta pohoda, klídek v okolí, soustředěnost jen na ten výstup a jednotlivé pohyby.  

Zach to samozřejmě dává rychle, hotovej kamzík, mě to trvá hodně dlouho, musí mi radit, kam si stoupat bo jsem tak trochu nejistý a neohrabaný a první cestu lezu jen do tří čtvrtin.

ObrazekČáďa leze po mě a je vidět, že se vyzná. Semi se opaluje, pohodička, moc se nehrne, ale leze v pohodě. Prostě holky z lanáče. Vstřebávám tu hantýrku a užívám si. Postupně se to tady plní stejně postiženými človíčky. Zach dává po pár pokusech  jednu šestku a přesunujeme se kousek dál. Vrací se Bobeš s Plhou a Mírou a společně všichni dáváme Krátkou. Čáďa má se mnou trpělivost a tak pod jejím vedením ruším cestu včetně slanění. Balíme lana a výbavu a rychle k autu.

Cesta domů

 Přesun do Jedovnice, kde si ve vyhlášené hospodě objednáváme medové pivo a hotovku (porce pro dva), ostatní pak ještě dortíky a pendreky v nedaleké cukrárně. Loučíme se s Bobešem a Mírou a bereme směr domů.

Vezem na zadních sedadlech tři Jany, dvě vysazujeme v Praze u vjezdu do podzemních garáží na Chodově a loučíme se. Chceme se otočit v garážích, ohužel výjezd je jen na Brno, takže chvilku pískáme s gumama uvnitř a po procitnutí, že to jinak nejde, míříme zas na Brno a projíždíme magistrálou. V Plzni testujeme KFC a už je to jen kousek. V dálce se rýsují naše hory…

Byl to hezký víkend s príma partou, takže díky Bobeši, Míro, Plžíku, Zachu, Čáďo a Semi, snad jste si to užili, stejně jako já.

Kolibřík

Tak a po tom otravném povídání konečně nějaké ty obrázky, a další zajímavé linky:

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář